ArtroCentrum 844 111 315
Napište nám info@artrocentrum.cz

VÝHODNÉ BALÍČKY SE SLEVOU

Koupit

ASTROBIOLOŽKA: FYZICKÁ KONDICE JE NESMÍRNĚ DŮLEŽITÁ

31.8.2020 / Kategorie: Nezařazené

Jedenatřicetiletá astrobioložka a marsonautka Michaela Musilová je ředitelkou stanice HI-SEAS na Havaji, kde organizuje a vede simulované mise na Měsíc a na Mars. Často se tak ocitá v extrémních podmínkách a v izolaci jen s pár dalšími kolegy. Jak takové mise probíhají a co je předpokladem dobrého astronauta, prozradila v rozhovoru.

V čem spočívají simulované mise, kterých se účastníte?
Cílem misí je připravit lidi a technologii na to, abychom jednou mohli žít a pracovat na jiných astronomických tělesech. Vesmírné agentury jako NASA buď vyžadují, abych simulovanou misi řídila z radiačního střediska na Zemi, nebo abych byla velitelkou posádky přímo na misi.

Znamená to práci v extrémních podmínkách. V čem přesně spočívají?
Žijeme a pracujeme, jako kdybychom byli na Marsu nebo na Měsíci. Když jsme například na Marsu, tak nemůžeme skoro vůbec komunikovat s lidmi na Zemi. Přenos zprávy trvá dvacet minut a dalších dvacet trvá odpověď. Takže v krizové situaci bychom museli čekat čtyřicet minut na odezvu v podobě e-mailu. Máme taky velmi omezený volný čas, většinou je to tak hodina večer. Zbytek času pracujeme, cvičíme, vaříme, jíme apod. Mezi naše povinnosti patří všechno od opravování inženýrských nástrojů, po starání se o náš vesmírný záchod. Každý den také píšeme zprávy pro radiační středisko o tom, jaké výzkumy jsme během dne dělali, co se podařilo a co ne a co máme v plánu na další den. Středisko nám podle toho dovolí nebo nedovolí, abychom udělali expedici do terénu ve skafandrech. Ty jsou velmi náročné a často i nebezpečné.

V čem například?
Při expedici děláme třeba výzkum v lávových tunelech v náročném terénu na sopce Mauna Loa, kde se nachází stanice HI-SEAS. Venku můžeme být jen několik hodin, protože skafandr nám dodává vzduch jen omezenou dobu. Kromě expedic jsme ale po zbytek času zavření v malém prostředí o průměru dvanáct metrů.

Na jaké další extrémní podmínky si musíte zvykat?
Čelíme hodně omezením. Šest lidí spolu tráví týdny až měsíce v kuse s minimem soukromí. Taky jsme pořád pod dohledem kamer radiačního střediska. Jíme hroznou vysušenou astronautskou stravu, sprchovat se můžeme méně než osm minut týdně a musíme se starat o všechen náš odpad. Když se poškodí potrubí a ztratíme část zásob vody, tak máme smůlu a musíme přežít s tím, co nám zůstane. To znamená se několik týdnů vůbec nesprchovat, obětovat rostliny, které nesmíme zalévat, a jíst z alobalu, abychom nemuseli mýt nádobí. Elektřinu máme ze solárních panelů, a když jsou venku bouřky, hrozí, že budeme několik dní bez proudu.

Vzpomenete si na nějaký okamžik, kdy jste byla na pokraji sil?
Nejtěžší pro mě byl okamžik, kdy jsem se dozvěděla, že mi zemřel člen rodiny. Byla jsem zrovna na misi a nemohla jsem nic – zavolat rodině, jít na pohřeb, ani se jít vyvětrat na čerstvý vzduch. Byla jsem zavřená na stanici a jako velitelka mise jsem se musela postarat o posádku. Proto jsem k nim byla upřímná a všechno jim řekla s tím, že budu nějaký čas nesvá. Chovali se skvěle, pravidelně se mě ptali, jak mi je a chodili mě obejmout. Rodině jsem napsala, jakmile to bylo možné. A i na pohřbu jsem nakonec určitým virtuálním způsobem byla.

Myslíte, že vás může vůbec ještě něco překvapit?
Určitě, při simulovaných misích se snažíme na ty reálné připravit, ale vždycky je šance, že nás něco překvapí. Abychom minimalizovali riziko, testujeme nejen technologie a výzkum, ale i lidské reakce. Tlačíme lidi do extrémů a sledujeme je.

Dovedete si představit, že byste si svůj velký sen, a sice návštěvu Marsu, nakonec nesplnila? Že by zůstalo jen u simulovaných misí?
Jsem velmi praktický a realistický člověk, takže dobře vím, že můj sen stát se astronautkou je skoro nemožný a dostat se na Mars je momentálně sci-fi. Ale nenechám se odradit. Za pokus to určitě stojí. Moje práce mě baví a mám radost ze všeho, co se na své cestě naučím. Pořád ale sním o tom, že se dostanu do vesmíru a třeba i na ten Mars. Jako Slovenka se momentálně nemůžu hlásit jako astronautka ani do NASA, ani do ESA, protože Slovensko je zatím jen spolupracujícím členem ESA. Ještě existuje možnost dostat se do vesmíru přes komerční sektor, přes firmy, jako je SPACEX, takže pořád můžu doufat a snažit se. Když se mi to nepodaří, alespoň budu vědět, že jsem udělala všechno, co bylo v mých silách. A třeba alespoň přispěju k tomu, aby se to podařilo někomu jinému ze Slovenska.

Je nějaký věk, po jehož dosažení už byste šanci na vesmír ztratila?
NASA, ESA ani jiné vesmírné agentury nemají formálně dané věkové skupiny astronautů, ale v praxi vybírají většinou lidi mezi 26 a 46 lety. Astronauti musejí být schopní vědci, inženýři, lékaři a piloti. Proto se většinou vybírají velmi vzdělaní a zkušení lidé, kteří ovládají několik jazyků, jsou ve výborné psychické i fyzické formě, dokážou pracovat v týmu a nezaleknou se extrémních podmínek. I tak je konkurence obrovská. Z těchto důvodů považuju astronauty za superhrdiny. Když už vás vyberou do týmu, máte naději, že se do vesmíru dostanete až do věku 77 let, kdy tam letěl John Glenn jako nejstarší astronaut. Takže stále doufám, že by se mi to mohlo podařit.
 
Kdybyste se tedy na Mars přeci jen dostala, o jakém časovém horizontu se přibližně bavíme?
Nejdřív by to bylo možné za patnáct až dvacet let. Taková mise by pravděpodobně trvala dva až tři roky. Po návštěvě Marsu toužím opravdu nejvíc. Pořád mám naději, že by tam mohl existovat mimozemský život, nebo že bychom mohli najít nějaké stopy života z minulosti. Pro výzkum a průmysl začíná být zajímavější Měsíc. U toho to vypadá, že by se na něj lidé mohli vrátit do deseti let. Moje práce na Havaji se týká i přípravy misí na Měsíc. Když všechno půjde, jak má, mám asi větší šanci dostat se nejprve tam.
 
Už jste zmínila kritéria, podle kterých se vybírají astronauti. Jakou roli tedy hraje fyzická kondice?
Je nesmírně důležitá. Před misemi se důkladně trénuje. Když už je astronaut ve vesmíru, například na Mezinárodní vesmírné stanici (International Space Station) musí denně cvičit dvě hodiny. Hlavně proto, aby neochably svaly a kosti. Ve vesmíru se hodně věcí v lidském těle mění, takže udržování zdravého srdce, svalů a kostí je klíčové pro úspěch celé mise.

Jak si vy sama kondičku udržujete?
Pětkrát až šestkrát týdně v průměru hodinu cvičím. Kombinuju aerobní sporty s těmi zaměřenými na budování a udržování svalů. Běhám, jezdím na kole, plavu, chodím po horách, posiluju, dělám intervalový trénink, ale taky surfuju apod. Od čtyř let je mojí velkou vášní tanec. Vyzkoušela jsem už všechno možné, od breakdance, přes flamenco po havajský tanec hula, kterému se teď věnuju.

Musí astronaut umět třeba rychle běhat?
Při běhu jde spíš o vytrvalost než o rychlost. Na misích musí někdy astronauti běžet dvě hodiny v kuse. Já chodím běhat každý týden a uběhla jsem i Londýnský maraton. Taky uvažuju, že v budoucnu vyzkouším triatlon.

Dbáte na zdravou stravu?
Velmi, už od puberty. Jím ovoce, zeleninu a občas maso. Snažím se ho eliminovat kvůli vlivu na životní prostředí, takže upřednostňuju jiné zdroje bílkovin, třeba luštěniny. Nejím smažené, příliš slané nebo příliš sladké jídlo. Nepiju alkohol ani kávu, nekouřím. Beru pár doplňků stravy a je mezi nimi například ProfiChondro Omega. Díky tomu všemu je na tom moje tělo zdravotně dobře.

S čím vám ProfiChondro Omega pomáhá?
Udržovat si zdravé klouby. Užívám ho už déle než deset let a výborně mi slouží. Odjakživa hodně sportuju a v dospívaní jsem cítila velkou zátěž na klouby, hlavně na kolena. ProfiChondro mi od ní pomohlo. Beru si ho i na simulované mise, protože během nich dostává moje tělo větší zátěž než za normálních podmínek. Nošení těžkého skafandru je znát.

ASTROBIOLOŽKA: FYZICKÁ KONDICE JE NESMÍRNĚ DŮLEŽITÁ
5 (100%) (hlasů: 1)

Bulletin

Bulletin ke stažení ZDARMA Pravidelně pro Vás vydáváme populární bulletin

Všechna vydání zde